1. zpráva
Díky vstřícnosti řidičů busu ( děkujeme firmě Autodoprava Višňák ) jsme mohli svá zavazadla naložit už s jednodenním předstihem a v den odjezdu jsme tak mohli přijít ve smluvený čas „na lehko“ , což značné ulehčilo odjezd z Ostrova.
Čekal na nás cirka 1100 km dlouhý transport přes Německo, Rakousko a Itálii do přístavního města Livorna, odkud jsme v sobotu ráno v 8 hodin vypluli plni očekávání vstříc korsickým břehům. Čtyři hodiny na palubě trajektu společnosti Moby Line uběhly jako voda a před námi zůstávalo posledních 200 kilometrů k apartmánovým vilám poblíž městečka Sainte Luccie de Porto Vecchio. To už se na nás ale začínala projevovat únava způsobená dlouhým transportem. Apartmánové vily v rezidenci Fium Cavo nám však vynahradily veškeré útrapy z náročné, vyčerpávající cesty. Krásná písečná pláž, azurově modré moře, to vše na nás čekalo necelých 50 metrů od našeho přechodného korsického útočiště.
Nebylo nač čekat, vybalování, nevybalování, vrhli jsme se do osvěžujících mořských vln. Záhy jsme zjistili, že kromě koupele v moři můžeme využít i bazénu náležícího rezidenci. Nejlepší na tom však je skutečnost, že jej máme celý jen a jen pro sebe.
Už v Ostrově jsme se dohodli, že celou neděli prožijeme na mořském pobřeží, abychom zrelaxovali a odpočinuli si před dalšími dny, kdy na nás čeká mnoho kratších i delších výletů. Tak nám držte palce, ať nám vyjde počasí a vše proběhne tak, jak má….
Sainte Luccie de Porto Vécchio, 19.5.2024 , sepsal Z.Kunc
2. zpráva
Po relaxačních dnech, kdy jsme ze sebe ve vlnách Středozemního moře smyli prach z únavné cesty na ostrov, začali jsme s poznáváním tohoto krásného ostrova. Zahájili jsme jej prohlídkou nejjižnějšího cípu ostrova – města Bonifacio, které se rozkládá na vápencových útesech, jejichž bílá barva je proslavila po celém světě. Ne nadarmo je celá tato oblast zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Z tohoto přístavu jsme podnikli cestu lodí podél těchto útesů, zamířili k majáku na Capo Pertustato a vjeli lodí do mořské jeskyně Grotte de Sdragonato. Abychom si užili i korsického vnitrozemí, podnikli jsme výlet nejdříve busem do oblasti tzv. korsických Dolomit – horského pásma Bavella. Už samotná cesta busem do tohoto horského sedla (1218 m. n.m.) byla fascinujícím zážitkem a oba naši řidiči Petr a Josef si vysloužili nehynoucí obdiv všech pasažérů v busu za brilantně zvládnuté stoupání od mořské hladiny až do této nadmořské výšky plné úzkých zatáček a náročných převýšení. Potkat v této oblasti autobus jedoucí v protisměru znamená zažít dobrodružství spočívající ve spoustě couvání, vytáčení busů vedle sebe navzájem, kdy mezi oběma busy nezbývá častokrát více než několik centimetrů prostoru.
V samotném sedle jsme se vydali na krásnou pěší procházku mezi borovicemi zkroucených působením větru do nejrůznějších fantastických tvarů. Naším cílem byl skalní útvar Trou de la Bombe – skalní okno vytvořené erozí korsických hor. Celá cesta byla lemována nekonečným množstvím výhledů na skalní štíty Bavelly.
Po návratu do našeho útočiště následovala ještě zasloužená večerní koupačka v azurově modrém moři a pak už jen spánek neboť i další den se nese ve znamení celodenního výletu, tentokráte do oblasti růžových korsických skal Calanches de Piana a útesu Cappo Rosso , kde budeme-li mít štěstí na počasí, snad prožijeme i západ Slunce. Tak nám držte palečky, z Korsiky, sepsal Z.Kunc
3. zpráva
Čtvrtek 23.5. 2024 – tento den našeho pobytu na Korsice byl zcela vyhrazen celodennímu výletu napříč ostrovem ke světově proslulým oranžovým skalním útvarům Calanches de Piana (zapsaných na seznamu UNESCO) , následně pak pěšímu výstupu na Capo Rosso (Růžový mys) a vyvrcholením pak mělo býti pozorování západu Slunce právě za tímto úchvatným mysem.
Díky našim skvělým řidičům přezdívaným žáky „Duo P“ (Pepa a Petr) zvládli jsme náročný přesun vnitrozemím ostrova bez výraznějších obtíží, byť některé z křivolakých silniček svou šířkou nepřekračovali o mnoho šířku našeho autobusu. Znovu a znovu jsme s otevřenými ústy obdivovali jejich mistrovství za volantem, kdy s bravurou sobě vlastní zvládali vytočení našeho červeného kolosu i v těch nejostřejších zatáčkách lemovaných skalními masívy.
Samotné Calanche je unikátní oblast skalních útvarů z oranžové či růžové žuly a útesů, které se zvedají 250–300 m nad pobřeží nedaleko vesnice Piana nad zálivem Porto. Bizarní útvary bývají často spojovány se zvířecími a lidskými postavami. Legenda praví, že je v záchvatu zuřivosti vytvořil ďábel. Skutečnost je mnohem prozaičtější – na svědomí je má ve skutečnosti atypická eroze, která je dílem větru a moře. Celou oblastí lze projet buď motorizovaně, případně vyrazit na jeden z bezpočtů kratších výletů po okolí. Ačkoli jsme byli strážci oblasti ujištěni, že zde můžeme s busem zastavit, místní policisté byli jiného názoru, tudíž jsme byli díky okolnostem nuceni výrazně zkrátit původně naplánovaný vyhlídkový okruh, i tak jsme si však mohli vychutnat majestátnost některých skalních útvarů včetně Téte de Chien (Psí hlavy) nebo známějšího Le Coeur (Srdce) .
O několik kilometrů jižněji pod vesničkou Piana vyrazili jsme k pěší túře na vrchol majestátního Capo Rosso. Jedná se o mys z růžové žuly, který je přístupný pouze pěšky a na jehož vrcholu stojí janovská věž Turghiu. Výstup není ve své poslední fázi úplně jednoduchý, nicméně není na něj potřeba žádné horolezecké průpravy, jen osoby trpící strachem z výšek mohly by míti na několika exponovanějších místech jisté obtíže. S potěšením musím konstatovat, že valná většina účastníků našeho zájezdu si s nástrahami tohoto výstupu bez jakýchkoli obtíží poradila a byl jí tak odměnou vrcholový 360stupňový výhled na velkolepé panorama Cargèse a zálivu Sagone na jihu, zálivu Porto a přírodní rezervace Scandola na severu, stejně jako zátoky Piana a vnitrozemí ostrova Punta Minuta a Paglia Orba které dominují regionu na východě. Na severní a východní straně je útes strmý. Všude kolem jsou malé zátoky s bílým pískem, které vítají koupající se a mnoho malých člunů, které sem připlouvají hledat klid.
Na nás dnes ale ještě čekal jeden zážitek a sice třešnička na pomyslném korsickém dortu – západ Slunce právě nad mysem Capo Rosso. Toto místo znám z předchozích návštěv Korsiky a dobře vím, že proměnlivost počasí zde může během chvilky zhatit toto velkolepé světelné divadlo, které zde příroda nabízí. Proto jsem do poslední chvíle trnul, zda budeme mít pro tentokráte štěstí. Stejně tak jsem netušil, jak v dnešní přetechnizované době mobilních telefonů přijmou děti onu nabízející se přírodní světelnou show. Dnes už mohu prozradit, že svit slábnoucích slunečních paprsků ozařujících do červena nebeský obzor nad Capo Rosso, zapůsobil i na naše teenagery. Magičnost místa a paleta barev vykouzlená na obzoru zapadajícím Sluncem jim, nebojím se to říci, vyrazila dech. Pohled na jejich rozzářené oči byl pro mě tím největším zadostiučiněním. Naprosto fascinovaní nasedli jsme do busu a nechali se řidiči bezpečně dovézt nocí až do našeho dočasného korsického domova – Residence Fium del Cavo, co na tom, že do postelí ulehali jsme až kolem druhé hodiny ranní, vždyť na nás čekal už jen poslední rozlučkový den na ostrově, balení a trajekt zpět na pevninu s návštěvou Říma, posledním to zastavením před naší cestou domů. Ale o tom zase někdy jindy…
EPILOG
Po nádherném západu Slunce na Capo Rosso zbýval nám jen poslední den, který jsme na Korsice beze zbytku věnovali lenošení na pláži, koupeli ve vlnách Tyrhénského moře a také ne zcela populárnímu balení. Čekal nás sobotní přesun do Bastie, nalodění na trajekt společnosti Moby Line a následný přesun k hlavnímu městu Itálie – Římu.
Z páteční idylky vytrhla nás mailová zpráva, v níž nám společnost oznamovala posunutí času odplutí z Bastie až na 14.00 hod. odpoledne, což nám značně zkomplikovalo naše možnosti návštěvy Říma neboť právě zde museli naši dva řidiči P+P trávit povinnou devítihodinovou pauzu před další jízdou zpět do České republiky.
Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Mohli jsme alespoň opouštět naše dočasná útočiště v rezidenci Fium del Cavo v normálních hodinách, nikoli časně ráno, jak bylo původně domluveno. Po desáté hodině ranní vyrazili jsme busem vstříc Bastii, cesta se nám však mírně zkomplikovala v okamžiku, kdy jedna z nejmenovaných účastnic asi po 40 km jízdy zjistila, že na ubytování opomněla svůj pas, peněženku a spoustu dalších věcí. Nedalo se jinak, zamířili jsme nazpět i tak jsme však trajekt v Bastii celkem bez obtíží stihnuli.
Pětihodinovou plavbu do pevninské Itálie valná většina účastníků prospala v nejrůznějších zákoutích palub tohoto mohutného trajektu. Po nezbytném doplnění potravin ve městě Livorno směřovala naše další cesta do Říma, kam jsme přijeli v nočních hodinách. Parkoviště, na němž jsme očekávali východ Slunce, bylo zcela zaplněno italskou omladinou, která zde trávila večer účastí na koncertě italské pop music. Ještě štěstí, že jsme prvním ranním vlakem odjeli k nejbližší stanici metra a následné pak do centra města – k antickému skvostu – Koloseu. Tento amfiteátr dokázal původně pojmout až 50 000 sedících diváků, kteří zde sledovali buď gladiátorská vystoupení či jiná veřejná vystoupení. Jeho velkolepost a monumentálnost zapůsobila i na naše svěřence, kteří se houfně připojili k zástupům japonských turistů ve snaze pořídit tu nejdokonalejší fotografii. Naše další kroky vedly k Foru Romanum – centru veřejného dění antického Říma – náměstí rozkládajícímu se mezi římskými pahorky Kapitol a Palatin. Lidí ve městě houfně přibývalo, aby také ne, natrefili jsme zrovinka na den, kdy zde svou poslední etapou končil slavný cyklistický závod Giro di Italia. V záplavách turistů a sportovních fanoušků proráželi jsme si hrdinně cestu vstříc Fontáně di Trévi, nejslavnější z římských fontán. Voda do ní je přiváděna z větší části podzemním kanálem Aqua Virgo, který nechal vybudovat římský politik a vojevůdce Agrippa v 1. století před naším letopočtem. Je zvykem, že lidé do fontány hází mince, aby se jim splnilo jejich přání. Přiznám se, že i já jsem si tam jednu minci hodil, a sice s přáním, ať z Říma odjedeme kompletní neboť dav návštěvníků města stále sílil a sílil. Zbývalo projít úzkými uličkami k Pantheonu – starověkému kruhovému chrámu ve městě, kde naše prohlídka Říma pro tentokráte končila. Návštěva McDonalds a ochutnávky zmrzlin nejrůznějších příchutí byly již jen třešničkou na dortu závěru našeho zájezdu.
Poté, co jsme úspěšně absolvovali návrat přeplněným římským metrem na periferii města, nasedli jsme znaveni autobusem a nechali se unášet k domovu, kde jsme bezpečně zakotvili v pondělí v půl třetí ráno.
Pevně věřím, že smaragdový ostrov, jak je Korsika často přezdívána, zanechal ve všech jen ty nejpozitivnější vzpomínky a stal se možná pro mnohé inspirací k budoucím návštěvám, protože láska ke Korsice jest silně návykovou ( vím o tom své, na ostrov se s kratšími přestávkami vracím již 20 let… )
