Po příjezdu a následném ubytování se, čekalo na zúčastnivší se žáky první překvapení v podobě aktivní asistence při přípravě společné večeře. Nutno podotknout, že se s ním vypořádali se ctí a grilované kuře, jakož i zeleninová obloha a bramborové hranolky chutnaly náramně. Následné umývání nádobí proběhlo opět v dětské režii, což v některých z rodičů vzbudilo naději, že by v těchto aktivitách mohli jejich svěřenci vytrvat i po návratu z pobytu, doufejme jen, že nikoli planou …
Již druhý den dopoledne čekala na všechny žáky první opravdová výzva … 993 m vysoká Jelení hora – hrdě se pnoucí nad vodní nádrží Přísečnice. K výstupu jsme zvolili nejkratší, nutno však zmínit, že zároveň i nejstrmější cestu. Panovaly v nás jisté obavy, jak si žáci s takto prudkým výstupem poradí. Byli jsme připraveni na projevy nesouhlasu a mrmlání lenochů, nic takového však nepřišlo …To, co se odehrálo v následujících minutách, naše obavy zcela rozptýlilo. Záhy poté, co jsme prostoupili hranicí lesa, byli jsme doslova zaplaveni množstvím oranžových klobouků křemenáčů, které zde rostli takříkajíc na každém kroku. Dramatický výstup změnil se během chvilky v branně dovádivou hru – „Cutch your orange mushroom“ – nekoordinovanými přískoky vpřed, poskakujíc od houby k houbě, postupovali jsme nepozorovaně stále blíže k vrcholu hory, aniž bychom za sebou nechali byť jen jediného křemenáče dalším, jistojistě se v lokalitě vyskytujícím houbařům. Zcela nepřipraveni na tuto houbařskou žeň, plnili jsme všechny prázdné vaky nasbíranými houbami, až jsme naplno pohrouženi do této činnosti, stanuli téměř nepozorovaně na vrcholové kótě hory. Čarokrásné výhledy na přísečnickou přehradu, lesknoucí se hluboko pod námi, nám byly odměnou za náročné stoupání do takřka tisíci metrů nad hladinu moře. Samotný sestup z hory byl by fádní rutinou, kdyby si dole na jejím úpatí Honzík Krejzů nevzpomněl, že nahoře zapomněl batoh s peněženkou a mobilem. S bezelstným úsměvem vyhodnotil, že by mu cesta trvala dlouho, pročež dovolil panu učiteli, aby mu pro něj v rámci rozvoje svého tělesného ducha a duševní rovnováhy vyběhl. Večer již proběhl v poklidném tempu při deskových a karetních hrách, stolním fotbálku, šipkách či sledování televizních pořadů. Bylo třeba načerpat sil na následující den – kdy nás čekal adrenalinový zážitek u sousedů v německém Fichtelbergu – jízda na nejdelším flyline ve střední Evropě a bobování na zdejší dráze.
Abychom netříštili síly, do Oberwiesenthalu jsme vyrazili motorizovaně, následoval poté již jen cirka kilometrový pěší přesun k dolní stanici lanovky, kterážto odvážlivce vyvezla na vrchol Fichtelbergu, z něhož pak v sedacích úvazcích a chráněni helmami, vyrazili tito dobrodruzi střemhlav zpět dolů po sjezdovce, ve skutečnosti ale spíše nad ní. Aniž bychom to očekávali, mnohem adrenalinovější pasáž přišla při bobování. Během sjezdu dolů korytem dráhy se naši bobisté vždy sjeli v kolonu, kterážto pak mířila společně do cíle sjezdu, naštěstí bez jakékoli újmy na zdraví. Pravda, vždy jsme si mysleli, že zdejší bobová dráha je zcela bezpečná, nicméně již při minulé návštěvě před letními prázdninami nám Petra Voslařová dokázala, že ne až tak úplně, když při dojezdu vychýlila svůj bob na stranu natolik, že se i s ním převrátila…. Nečekali jsme, že Petra bude mít nyní nástupkyni, ale stalo se – Kiky Lubinová zopakovala přesně stejnou chybu a též se s bobem převrátila, duchapřítomně však naň nasedla znovu a tentokráte již zcela bezpečně dorazila do cíle sjezdu, a to dokonce bez jakéhokoli rychlostního omezení dalších bobistů na trati.
Po těchto adrenalinových zážitcích jsme ještě společně vystoupali na čtvrtý nejvyšší vrchol Krušných hor – 1097 metrů vysokou bájnou horu – Meluzínu, jejíž vrcholové plató už více jak tří roky zdobí geniální dřevěná socha pana učitele Vítka z naší školy. Nutno přiznat, že únava u některých žáků již začínala býti více než zřetelnou, troufneme si říci, že pro některé z účastníků to byly 100% první krušnohorské vrcholy, které kdy zdolali, proto přišel vhod zpáteční motorizovaný přesun na základnu ve Vejprtech, kde jsme společně tento náročný den zakončili grilovačkou a rozlučkovou večeří.
Díky únavě a zážitkům z celého dne, proběhl večer a i poslední noc absolutně v klidu, ráno nás po probuzení čekalo jen balení, úklid chaty a návrat zpět do Ostrova. Jsme rádi, že adaptační pobyt mohl proběhnout, myslíme si, že dokonale splnil naše očekávání, a že nově vzniknuvší dvoutřídka osmáků a deváťáků potáhne nyní už vždy jen a jen za jeden provaz.
